Jdi na obsah Jdi na menu
 


K šedesátinám Metoda Doležila

METOD DOLEŽIL A PĚVECKÉ SDRUŽENÍ PRAŽSKÝCH UČITELEK

Anna Zimáková-Radešínská, 1945

(k 60. narozeninám prof. Metoda Doležila)

"V přítmí pozadí třídy svatojindřišské školy stál osamocen vysoký mladý muž, který nám byl v krátké době představen jako náš budoucí dirigent. Byl to Metod Doležil, na konservatoři nejlepší žák prof. Spilky." Tak zapsáno je doslova v kronice PSPU o prvé schůzce několika nadšených učitelek - zpěvaček v roce 1912.

Sbor učitelek, jemuž pěvně vytkl cíl, sestavil prof. Spilka několik dní potom v prvé zkoušce v polokruh a umělecké otěže sboru vložil do rukou svého odchovance, tehdy 27letého učitele Metoda Doležila. Rozdány byly party Smetanových ženských sborů. – Tak vzniklo Pěvecké sdružení pražských učitelek.

Ve jménu Smetanově začínal Metod Doležil své dílo na úhoru. Za pomoci slavné R. Maturové, jejíž umění mělo dodat vláhy a svěžesti hlasům stále co do počtu rozrůstajícího se sboru učitelek, započal na brázdě, svěřené mu jeho učitelem. Od zkoušky ke zkoušce klíčí a od týdne k týdnu vyrůstá pod rukama umělce prvé osení a do roka odvádí již, jako vzorný hospodář, žeň své práce.

V roce 1914 vede poprvé PSPU při provedení „Tří rispett“ Wendlerových, krásného cyklu „Nipon“ od Ervína Lendwaie a Finkeova „Štěstí na lovu“ na koncertě ve prospěch Bolzanova učitelského sirotčince a o týden později při jarních pěveckých slavnostech na matinée v Rudolfinu.

Nezklamal se v něm sbor, ani jeho zakladatel. S pevným klidem a rozvahou, nedopřávaje sluchu těm, kteří pochybují o hodnotě a kvalitě zvuku ženského sboru, jde nesmlouvavě za svým cílem – čistým uměním – jež nezná ohledů, únavy ani překážek.

A přece postavila se mu v cestu překážka, jejíž překonání nebylo v jeho moci – světová válka. Po prázdninách roku 1914 schází se sice sbor učitelek, avšak velmi prořídlý a – bez dirigenta, který byl nucen nastoupit vojenskou službu. Sdružení nevzdává se svých cílů, odmítá všechny nabídky sbormistrů, poněvadž je přesvědčeno o veliké zdatnosti svého dirigenta. Doufá v jeho brzký návrat a věrně čeká. Dochází však pouze zpráva o jeho pobytu v nemocnici ve Vídeňském Novém Městě. Aby Sdružení nebylo pro nečinnost rozpuštěno, ujímají se dosavadní chorovodky týdenních cvičení a intonační cvičení přejímá jeden z kolegů učitelů. Učitelky se dočkaly – avšak jen návštěvy dirigentovy za dovolené. Další měsíce a roky dávají velmi málo naděje na obnovení činnosti a tím měně v roce 1917, kdy nemá Sdružení o dirigentu již žádných zpráv. Tu ujímá se učitelek Pěvecké sdružení pražských učitelů a zve je ke zpěvu ve smíšeném sboru. Za vedení prof. Spilky cvičí obě Sdružení   smíšené sbory Sukovy. K veřejnému vystoupení však nedochází, poněvadž válka skončila.

V sedmé valné schůzi 21.XI.1918 očekává Sdružení svého dirigenta s úzkostlivými obavami, zda ujme se znovu řízení sboru. Jeho stručné: „Samozřejmě – již se těším!“ rozptyluje zbytečné obavy a dává záruku v nové vzkříšení tak slibně započaté a na dlouhou dobu přerušené činnosti.

S horečným přímo úsilím provádí se nábor nových členek, které jsou přísně zkoušeny. Zápis v kronice svědčí o tom, jakými obavami předstupovaly tyto nové adeptky před klavír, aby daly roentgenovati své umění pěvecké, jak mizí strach, když dirigent dává si zazpívat oblíbené písně „Dobrú noc…“ Nebo „Jakú jsom si frajerečku…“ Kvalifikace i výběr je nekompromisní. „Avšak hlavy vzhůru!“ nabádá M. Doležil. „Materiál je dobrý a o výcvik se postarám. Nadšení však musí býti v každé jednotlivé člence.“

Již také rozepisují s chvatně nové rukopisné novinky sborové a na základní kámen přibývají nové kvádry. Že cíle dirigenta Doležila byly vysoké, bylo zřejmo již z výběru sborů, které na tehdejší dobu a síly byly skutečně obtížné. Byly to rukopisné novinky mladých a vedoucích soudobých skladatelů. Jak svědomitě bral se s touto trnitou a neschůdnou cestou M. Doležil, dokazuje pat, že vytrvale zrazuje sbor od touhy, co nejdříve zase veřejně vystoupiti. Má pro to svůj důvod, důvod oprávněný. Není vše ještě takové, jak by si přál a jak ve svém nitru cítí.

Teprve po více než ročním pilném cvičení zpívá Sdružení tři sbory Jaroslava Křičky „Slovensku“ na matinée pořádaném pražským učitelstvem u příležitosti 70. narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Provedení vzbudilo nadšení u všech. Skladatel srdečně děkuje dirigentu i členkám.

Konečně samostatný a dlouho čekaný koncert. Byl již týden před stanoveným datem vyprodán – důkaz, jak dychtivě byly výkony Sdružení i nové sbory očekávány. Koncertu byli přítomni zástupci vlády, obce pražské, školních úřadů, hudební představitelé a všichni skladatelé, jichž sbory Sdružení  zpívalo.

K jakému úspěchu dovedl dirigent M. Doležil PSPU v tomto – po šesti letech opět prvém – koncertě, dokazují výroky skladatelů: V. B. Aim chválí virtuositu oslnivého zpěvu, jímž ho Sdružení uvedlo v údiv při zapění jeho „Smíchu“, u kterého je si vědom nezvyklosti skladby a o němž mu bylo jedním z kritiků řečeno, že se nedá naprosto zpívat a napsal Sdružení: „Kdyby zas jednou osud dal a musil jsem psát, bylo by první mou svatou povinností napsati něco vám.“ – Jiný vyslovil se prostě po shakespearovsku: „Kde je cit tak silný, že zaléhá srdce, není možno mluvit,“ Skladatel Jaroslav Křička pak přímo prorocky říká: „Vaše podání otvírá hudebním skladatelům svět zcela nového znění a nových tónů.“

Kritika oceňuje technickou vyspělost, hlasovou kulturu a staví Sdružení na roveň Pěveckému sdružení pražských učitelů. Obdivuje absolutní zvládnutí těžkého úkolu, který na sebe vzal dirigent, chválí eleganci a uměleckou ukázněnosti dirigentského výkonu M. Doležila. Vynáší hlavně stránku citovou, obdivuje lehké zvládnutí intonační vypjatosti a rytmu moderních skladeb, jakož i široký tok zpěvu při bezvadné deklamaci, Dirigent České filharmonie V. Talich sjednává ihned spolupráci se Sdružením pro příští koncertní sezonu. Přichází konečně i zakladatel Sdružení prof. Fr. Spilka. Září radostí nad zdarem koncertu, chválí všechny členky, obrací avšak s přísným pohledem k dirigentu a praví, že jediné, co mu může „vytknout“ je – ten úspěch!

Byl-li úspěch koncertu důsledkem obětavosti všech členek Sdružení a jejich lásky ke zpěvu, byla neocenitelná zásluha na zdaru večera jedině dílem dirigenta M. Doležila. On vtiskl sboru pečeť uměleckého sdružení pěveckého a postavil je rázem naroveň oběma mužským Sdružením učitelským. Dobývali-li jejich oba slavní dirigenti stříbrnou rudu z hlubokých a mohutných dolů mužských hlasů, ryžoval on neúnavně jemný písek z Otavy zlatonosné a vytěžil z něho rovněž poklad drahocenný.

Přes všechna úskalí technická i slohová přenesl prof. M. Doležil sbor hladce a způsobem, který byl hoden chvály kritiky a uznání hudební veřejnosti. Sám skladatel Leoš Janáček vyslovil se o provedení svého „Kašpara Ruckého“: Nebyl to žert, provésti tento „žert“.

Důkazem naprostého vítězství nad dřívějšími pochybovači o kvalitách a schopnostech ženského sboru bylo trojí opakování koncertu v Praze. I jiná města s vyspělou hudební kulturou žádají Sdružení o koncert. Proto první zájezd patří metropoli Podřipska – Roudnici nad Labem, o němž napsal kritik v „Řípu“: „Snad jsme tu pravou krásu ženských hlasů před tím neznali. Takovým ženským sborem, jako PSPU, se může cizina sotva pochlubiti. Sbor nemá členky, které zpívají z dlouhé chvíle. Tuto věc nebylo by možno vysvětliti bez nadšení a láska  k umění a rovněž ne bez schopného dirigenta, jakým je prof. M. Doležil. U něho není gest, vypočítaných na efekt, není pozérství na podiu. Jemně cítící duše, skromná, poctivá a nezištná, to jsou známky jeho umění.“ – Byla to slova pravdivá.

Sborová tvorba Smetanova při oslavách v r. 1924 byla pak téměř v rukou prof. Doležila. Řídil nejen svůj sbor, ale i mužské sbory pražského Pěveckého sboru Smetana, vše v tak ideální reprodukci že pod jeho mistrovskou rukou docíleno bylo výrazu v pravém duchu smetanovském. Jeho výkon řadil se čestně k výkonu spoluúčinkujícího slavného Českého kvarteta a výkonu šéfa opery Národního divadla Otakara Ostrčila.

Na jakou reprodukční výši přivedl za téměř necelé dva roky prof. M. Doležil PSPU, svědčí pozvání k účinkování ve vrcholných dílech církevních a orchestrálních, jako v Lizstových žalmech a Debussyových obtížných Nokturnech za řízení Talichova.

Než dozněl ohlas jednoho úspěchu, staví Doležil Sdružení před úkol nový. Je to souborné provedení sborů skladatele po Smetanovi ženskému sboru nejbližšího – Josefa Bohuslava Foerstra. S jemnou citovostí stavěné, melodicky, harmonicky a dynamicky mistrovským způsobem vytvořená díla ciseluje do nejmenších podrobností, vyrovnává jednotlivé hlasy, požaduje bezvadnou deklamaci slova a béře to nejpřísnější měřítko pro koncert z děl Mistra sborové tvorby české. Hluboká duchovní a citová náplň Foerstrových sborů je mu pak podnětem k tomu, aby cílevědomě těžil vše, co se z těchto perel sborové komposice vytěžiti dá, aby jim dal, co jejich jest.

Koncert sám pak je representačním uvedením sborové tvorby Foerstrovy a ukázkou vzorného provedení. Mistr, nadšen podáním, děkuje sboru, tiskne sbormistrovu ruku a oslovuje ho jako svého přítele důvěrným „Ty“.

V té době stálo zde Pěvecké sdružení pražských učitelů, pro ochuravění prof. Spilky, bez dirigenta. Kde mohli nalézti, ne-li rovného jemu, alespoň schopného, než v tom, který se tak osvědčil a v nadějích svého vychovatele nezklamal. Vede proto prof. Doležil oba sbory současně. To je možné ovšem jen po krátkou dobu. Na jeho žádost má si Pěvecké sdružení pražských učitelek hledati nového sbormistra. Kolik úvah a starostí působí toto rozhodnutí, je dnes těžko si domyslit. Prof. Doležil bojuje sám ve svém nitru a jeho dedukcí, –  jak v dopise na rozloučenou (Sdružení) praví – bylo Pěvecké sdružení pražských učitelů. Je – jako vždy – přísný sám k sobě, chápe obě dirigentské povinnosti se stejnou zodpovědností a zkušenost mu ukazuje, že není možné spojení obou tak významných funkcí pro delší dobu, ježto umění nesnáší roztříštěnosti a únavy, diktuje prostě absolutní soustředěnost a duševní svěžest, což jediné zabrání vzniku uměleckého šarlatánství. Tolik důvody Doležilovy. A učitelky, které znají svědomitost svého dirigenta vůči nesmlouvavému umění, těm nezbývá nic, než důvody jako závažné přijmout. PSPU bylo si době vědomo, že kolegiálnímu Sdružení pražských učitelů dostává se v náhradu za ztraceného vynikajícího umělce opět umělce všestranně osvědčeného, který povede sbor jistě svědomitě a k vytčené výši. Těžce loučilo se PSPU se svým prvním dirigentem. Je ve Sdružení dnes již málo těch, které pamatují tehdejší vzestup sboru od prvých počátků až k výši, na níž stanulo v roce 1923.

Sdružení stavělo dále více než 20 let na základech M. Doležilem pevně vybudovaných a zůstalo věrno zásadě sloužiti umění nezištně i v dobách nejtěžších, jaké přinesla druhá světová válka, za níž sekává se s prof. Doležilem jako dirigentem po druhé.

Bylo to na závěrečném večeru oslav 30letého jubilea PSPU, pořádaném dne 22.června 1943 rovněž i k poctě dirigenta Metoda Vymetala u příležitosti jeho 15letého vedení sboru. Prof. M. Doležil jako host a prvý dirigent řídil na tomto večeru cyklus Smetanových tří sborů. Nikdo jsme tehdy netušili, že tento večer je i naším rozloučením s dosavadním dlouholetým dirigentem M. Vymetalem, který byl v následujících dnech neočekávaně zatčen nacistickým gestapem. Sdružení stálo zde v těchto dramatických dnech před těžkým problémem, který byl vyřešen noblesním a mužným gestem prof. Doležila.

Jak uzavříti tuto skromnou a neúplnou črtu o poměru Pěveckého sdružení pražských učitelek ke svému prvému vychovateli?  Používám v stylizaci vlastních slov prof. M. Doležila, která napsal Sdružení v roce 1923 na rozloučenou. Snad nikdy v budoucnu nenajde Sdružení tolik vzácného, přímo ideálního pochopení, jakého mu v plné míře přinášel M. Doležil. Jsme vděčni Sdružení za to, že svou prací pomáhal mu raziti si cestu v těžkém probojování se k umělecké výši. Bránil se tehdy formálnímu rozloučení, jež by bylo skutečným rozloučením se se Sdružením, které vychoval a dnes je možno říci že se ubránil. Napsal tehdy:

„Nemohu se prostě rozloučiti s Vámi způsobem vylučujícím opětné shledání a nabízím Vám své síly dnes a v každém případě, bude-li toho nutnost vyžadovati…“

Nutnost toho vyžadovala a on slibu svému plně dostál. Postavil se po více než 20 letech v kritické chvíli znovu na místo před naším půlkruhem opuštěné, zvedl paže a vdechl znovu život uvadajícímu plodu svého umění.

Tím bylo nám umožněno pokračovati dále v našem poslání, vlévati písní do srdcí českého lidu útěchu, sílu a naději v blížící se lepší zítřek.

Za to vše tiskneme Vám, vážený pane profesore, k významnému údobí Vašeho životního jubilea všechny ruku. V tom nechť pocítíte celou vděčnost, oddanost a lásku k Vám.

Anna Zimáková – Radešínská